Vilka Palouk 15

Poslední fáze života vilky na ulici Palouk 15, v době, kdy už vlastně s původní ulicí Palouk neměla spojení, protože ulici přeťala výstavba budovy Palouk 15a. Vilka se ocitla v appendixu ulice Kamínky a rychle chřadla až uchřadla.

Na ulici Palouk č. 15 stála do roku 2021 malá vilka s krásným výhledem a pohnutým osudem.

Historie

Nevelká vila vyrostla nad relativně nově vzniklou osadou převážně dělnických domků v Novém Lískovci pravděpodobně před rokem 1937, kdy se zástavba na jižné straně ulice Palouku poprvé objevuje na toposekci vojenské mapy. Ulice ovšem dostala svůj název již v roce 1927 a tak lze předpokládat, že stavba vilky předcházela dokonce tomuto roku. S jistotou je budova doložena na výřezu mapy Velkého Brna v roce 1943. Vilka tedy nesporně stála nad městem dříve než dominantní funkcionalistická budovna ozdravovny, která rozšířila postupně vznikající areál útulku pro rekonvalescenty, který byl založen již před 1. světovou válkou. Souvislost vily a v okolí rozptýlených (a stylově nikoliv nepříbuzných) budov útulku nicméně autor nedovedl vyloučit.

Před i po 2. světové válce vilka zřejmě naplňovala svoji přirozenou funkci a sloužila k rodinnému bydlení. Z tohoto období nepochází žádné zvláštní informace o stavbě. Zřejmě vlivem nedokonalého založení stavby došlo nicméně postupně k narušení její statiky a ve zdech vilky se objevily a nadále rostly kritické trhliny.

O dramatickém příběhu, zakončeném až konečným zánikem stavby, však hovoří svazek dopisů, ponechaný posledním obyvatelem vily v prázdné stavbě určené ke zbourání na počátku roku 2021. Z jednostranné korespondence je možné vyčíst příběh plný lásky, nadějí, ztráty iluzí, zmaru a zahořklé samoty, která se zřejmě stala prokletím domu na úbočí Kamenného vrchu.

Pohled ze spodní části ulice palouk. Při nakouknutí přes zpustlou zahradu se vilka rýsovala proti obzoru jako strašidelný dům hrůzy.

Nešťastný příbeh posledního obyvatele vily

Na počátku 70. let 20. století vilku zakoupil pro sebe, svoji ženu a dítě, které se záhy mělo narodit, čerstvě dostudovaný inženýr ze Šumperka, který tak hodlal rodině zajistit důstojné místo k životu. Z jednostranné komunikace, nalezené v dopisech, jež mu psala jeho mladá novomanželka, lze jen těžko usoudit, jak moc bláhový a jak moc upřímný nápad byl, opravit vilu rozprasknutou vedví, jejíž část se pomalu vydávala na cestu do údolí. Původní romanticky zamilovaná korepondence s manželkou, která na opravu domu čekala u rodičů ve Vsetíně, však dostává stále trpčí pachuť. Syn se narodil mimo Brno a ani v prvních měsícíh jeho života nebyl majitel vilky schopen budovu opravit do stavu, ve kterém by se do ní mohla nastěhovat manželka s dítětem.

Z následujících dopisů přechází náhodnému čtenáři po zádech mráz. Den po dni se tón mění ze zamilovaného na vyčítavý, až jednoho dne výčitky a úpěnlivé prosby o konstruktivní řešení ustanou. V korespondenci nečekaně nepokračuje manželka, ale její otec, který zamezil veškerým kontaktům mezi novomanželi a sám komunikuje jejím jménem, jako by byla nesvéprávná. Zoufalé snahy majitele vilky o kontakt se ženou a synem se tchánovi daří kompikovanými způsoby zhatit a marná je dokonce snaha o osobní setkání. Zdá se, jako by rodiče unesli vlastní dceru i s vnukem a hlavní hrdina zůstal v prokleté vilce navždy sám.

Příběh je dramatický, protože neznáme jediné slovo halvního hrdiny, ve vilce zůstaly před demolicí rozházené pouze dopisy jeho ženy a tchána, určené pro něj. Píše se rok 1974 a ke slovu přichází obnivnění, pomluvy, staré politické křivdy a úžas nad tím, jak strašným způsobem mohou manipulativní rodiče zasahovat do života svých dospělých dětí. V roce 1975 pak dostává slovou soud a následují stručné úřední lidtiny, dokumentující rozvod. Šokující tečkou za pohnutým osudem trojice lidí je pak tvrzení, že majitel vily ve skutečnosti nikdy nebyl otcem svého dítěte a žádost rodičů manželky, aby soud určil otcovství. Posledním dokumentem je nepochopený telegram z dětské psychiatrické klinky v Ostravě, že manželka se synem se na určení nedostaví.

O dalších osudech lidí z příbehu se nedozvídáme nic. Vilkou, jejíž praskliny už nikdy nikdo nezacelil, profukuje ledový vítr a na podlaze se povaluje několik dětských hraček. Vycházíme do šedého a mrazivého nedělního rána a v našich hlavách zůstává mnohem víc otázek, než odpovědí. Jak dopadl majitel vily, jeho bývalá žena a syn? A byl syn opravdu jeho? Majitel zmizel (nezemřel?) a v roce 2021 byla vila zbourána a na jejím místě zahájena stavba zcela nového domu.

Pohled ze zahrady a otevřené dveře, které naznačují, že dny vilky jsou pravděpodobně již sečteny.

Popis

Postsecesní vilka byla vystavěna v poměrně strmém svahu v horní části ulice Palouk, která byla po výstavbě domu Palouk 15a od zbytku ulice zcela oddělena a vilka se tak stala přístupnou hlavně ze slepého zákoutí nově vybudované sídlištní ulice Kamínky. Vzhledem k poměrně malému půdorysu stavby (cca 90 m²) je překvapivé, kolik prostoru bylo věnováno velkolepému schodišti a balkónu, které výrazně zmenšily užitnou plochu obytných místností, nicméně posloužily k udržení dojmu velkoleposti domu.

Ze zahrady umístěné pod vilou byl přístupný suterén, disponující pouhými dvěma místnostmi a vstupem na schodiště vedoucí ke hlavnímu chodu, umístěnému o půl podlaží výše ze západní strany domu. Odsud bylo možné vystoupat po druhé části schodiště do zvýšeného přízemí, opět o dvou obytných místnostech a dále po prostranném a zdobném dřevěném schodišti do patra s jediným pokojem. Zbývající část patra byla již tvořena podkrovím pod sníženou střechou.

Jemně zdobné pojetí budovy ostře kontrastovalo se stylem nastupujícho funkcionalizmu. Úzká a vysoká nebo vertikálně členěná okna doplněná v horní části malými skleněnými tabulkami, vyřezávané prvky a klenuté detaily ještě lehce odkazovaly k secesní zdobnosti, nicméně vilka byla prostá ornamentů a spíše prakticky laděná.

Horní, zřejmě hlavní vstup do domu, ze slepého appendixu ulice Kamínky. Ulička Palouk nebyla původně slepá jako dnes a z jejího horního konce bylo možné projít jak na jih na ulici Kamínky, tak na sever, do místa, kde se potkávají tři větve Raisovy ulice.

Vstupní dveře domu Palouk 15. Představujeme si osamělého majitele, který se celý život snažil o opravu vily, kterou ale nedokončil a vila byla nakonec zdemolována.

Dveře do suterénu jsou zřejmě již nekolik let otevřené. Do domu ale vchází asi jen zvěř z blézkého lesa.

Zavlhlý suterén. Snad v létě tu mohlo být útulno s výhledem na pláň, kde dnes stojí univerzitní kampus.

Hlavní vstup a jemně zdobné dřevěné schodiště. Snaha o dlouholetou a nikdy nedokončenou rekonstrukci je patrná na každém kroku. Ze stěn domu sálá osamění a smutek.

Celkový pohled na centrální prostor vilky. Schodiště zabralo tolik místa, že na pokoje už ho moc nezbylo.

Jeden ze dvou hlavních pokojů ve zvýšeném přízemí vilky.

Prvorepublikové podkroví a děravá střecha, kterou se do nosné konstrukce domu dostává zničující voda.

Zpočátku čteme, jak má žena svého muže „ráda a nechce jej ztratit“. Mimo jiné mu slibuje, že už „nikdy nebude psát o tom, co by měl dělat s tou vilou“. Je více než zřejmé, že právě vila, ve které se nacházíme, byla jablkem sváru a podzěji důvodem tragického rozpadu manželství majitele.

Později vcelku jasně sděluje, že „když nebudou novomanželé osamostatnění od rodičů, že to bude mezi nimi špatné“. Osamostatnit se však nedokázala a tak to špatné bylo.

Následují stále ostřejší výpady rdoičů novomanželky proti majiteli vilky a nakonec soudní dokumenty o zrušení manželství rozvodem. Škoující však je jeden z posledních dokumentů, kde rodiče ženy žádají o určení otcovství svého vnuka. Jako by se po všech strastech měl majitel domu dozvědět, že ani syn není jeho.

Poslední a nepochopitelný dokument je telegram z dětské psychiatrie krajské polikliniky v Porubě. Matka s dítětem se nedostaví. Zřejmě už nikdy. Půl století starý příbeh pro nás nemá a zřejmě ani nebude mít konec…

Zdroje

1. Havetta, A.: Dějiny Nového Lískovce. Magisterská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Brno, 2015.

Komentáře: